Mučenka červená - Passiflora vitifolia.

Letošní zimu dostala tato moje nejvzácnější mučenka dost zabrat. Chytla jsem na ní červce a byl to boj. Hodně jsem ostříhala, ale to jí asi prospělo, a snad jsem se jich zbavila. Trochu jsem použila chemie, neustále obírala a čistila. Určitě ty potvory ještě někdy vylezou, ale snad už to ta rostlina zvládne. Ale málem mě trefilo. Průšvih byl, že jsem si jich vůbec nevšimla za denního světla, ale až když se večer rozsvítilo velké světlo. Najednou byly neskutečně vidět a byly všude. Hrůza. Blbé je, že se tato mučenka moc špatně shání a je velmi náročná. Kupodivu ji zase po x letech nabízí zahradnictví Kruh. Určitě si do foroty ještě jednu koupím když bude. Jen mám pocit, že je to trošku jiná. Schválně nakonec dám fotku té mojí a fotku z Kruhu co mají na stránkách a všimněte si toho rozdílu. Vlastně jsem o tom už i psala. Já ji měla pod názvem Passiflora coccinea, jenže pak jsem objevila článek o mučenkách, kde ta moje je pod názvem Passifora vitifolia. A rozdíl je nepatrný. Já mám okolo květu, já tomu říkám, červené řasy a ta z Kruhu má černé řasy. A v tom je ten rozdíl. Obě jsou z Jižní Ameriky. Je otázka jaká je teď ta v Kruhu. 15.9.24 jsem o tom psala a jsou tam i detailní fotky květů. Tak si vyberte. Bude to ještě zajímavé jestli seženu tu letošní z Kruhu a jestli jednou vykvete. Byla by to bomba. Mít obě tyto krasavice.

Fatsie - pokojová arálie - Fatsia japonica

I tato kytka má příběh. Když naše mladší dcera začala bydlet u svého nynějšího přítele, tak jsem se jim snažila vnutit nějaké kytky, ač dcera kytky nechce. A tuhle fatsii měli tenkrát v Lidlu a mě se pro ně do bytu moc líbila. Jenže Kačka ji nechtěla a její přítel ano a tak se vzala na milost. O d té doby jim tam dělá parádu, roste moc pěkně a prostě se jí tam daří. Je už několikráte přesazená. Roste rychle a chce hodně vody a může, ale nemusí mít toliko světla. Určitě nechce plné slunce. Dnes mi jí dovolili vyfotit a prezentovat. A myslím, že už jsou rádi oba, že jí mají. Dělá moc pěknou dominantu v pokoji.

Brachychiton - Brachychiton acerifolius.

Tak dnes trochu netradičně fotky rostlin co má moje mladší dcera. Jako první už posledně zmiňovaný brachychiton. Vidíte ten rozdíl. Kačka ho má u okna a je velký, zelený a pěkně narostlý. A nebojte mám souhlas našich mladých, že to můžu zvěřejnit a prezentovat to jako jejich úspěch. Což velmi ráda udělám. Berte to jako nadsázku a srandu, ale opravdu jsem musela slíbit, že napíšu čí jsou to ty krásné kytky. Oni totiž mladý mají velkou radost, že mají, nějakým zázrakem, jednou něco hezčího než já.

Ruelie - Ruelia

Ruelie už moc pěkně roste a kvete. Její barva květů je opravdu velmi zvláštní.

Brachychiton - Brachychiton acerifolius.

V červnu loňského roku jsem dávala fotky tohoto brachychitonu i s příběhem , že je ze semínka a že jsou tři. Tak se musím přiznat, že ten můj vypadá nejhůř. Jak moje holky nejsou na kytky, tak tato jim jde a to z důvodu dostatečného světla, které mu můžou poskytnout. Ale nevadí i u mne se to snad zlepší. On chce opravdu hodně světla. I v zimním období. Snese sušší zálivku, ale musí mít světlo. Vyfotím i ty u holek jak to bude možné. Pro srovnání.

Blahočet (araukárie) - Araucaria hetorophylla

Také se jí říká "pokojová jedle". Je to kytka do světlých, ale chladných místností. V dřívějších dobách se jí dařilo v domech mnohem lépe, většinou byla v těch půlkruhových výklencích s okny. Té mojí je určitě 20 let. Já ji mám víc jak 15 roků a předtím ji někdo měl v bytě, který kdysi měl můj bratr a ona tam zůstala. Pravda, má u mě chladno, ale jinak né moc skvělé podmínky. Je chuděra roky v ložnici, což jí vyhovuje, ale daleko od okna. Každý rok jí pár větví upadne, ty už nikdy nedorostou a nové zase vyrazí. A samozřejmě roste nakřivo. Narozdíl od mnoho nových kytek, které už dávno nemám ona stále je a snaží se. A je zajímavé, že česky se jí říká blahočet a předchozí zveřejněné kytce zase blahokeř. Docela se to plete. Jinak blahočet má přiznivé učinky na dýchání, tedy když ji aspoň občas osprchujete. V létě by mohla někam do stínu. Jako zajímavost budu citovat z knížky Bydlíme s květinami, kde píšou, že tuto krásku objevil kapitán Cook a to okolo roku 1775 na Norfolkských a Philipových ostrovech v Tichém oceánu. Ve své domovině roste araukárie do výšky až 60 metrů.